Rodinné právo

Podání návrhu na rozvod obdobně jako podání žaloby je zpravidla spojeno s povinností manžela podávajícího tento návrh uhradit soudní poplatek v zákonem stanovené výši. V případě neuhrazení stanoveného soudního poplatku bude soudní řízení zastaveno a k rozvodu manželů tedy nedojde.

Výše soudního poplatku bude vyměřena na částku 2.000,- Kč, a to v souladu se zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Výjimkou z povinnosti uhradit tento soudní poplatek může situace, kdy dojde k osvobození od soudních poplatků na základě zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a to na návrh manžela za splnění dvou podmínek. K osvobození může dojít odůvodňují-li to majetkové poměry účastníka řízení a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva (tzv. individuální osvobození). Tento návrh na osvobození od soudních poplatků je vhodné podat současně se samotným návrhem na rozvod manželství.

Náklady soudního řízení jsou jakékoliv výdaje, které vznikají v souvislosti s konkrétním soudním řízením. Demonstrativní výčet těchto nákladů najdeme v ustanovení § 137 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

Řadíme mezi ně nejčastěji uhrazený soudní poplatek, hotové výdaje účastníků soudního řízení (např. jízdné, nocležné, stravné atd.), ušlý výdělek účastníků soudního řízení, náklady důkazů nezbytných pro rozhodnutí v soudním řízení (např. na vyhotovení znaleckého posudku), odměna právního zástupce za zastupování v soudním řízení včetně daně z přidané hodnoty.

Nejvýznamnější položkou bývá zpravidla odměna právního zástupce za zastupování, která je pro tyto účely stanovena v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů (tzv. advokátní tarif).

Při řešení otázky, kdo bude hradit náklady vzniklé soudním řízení, jehož předmětem je rozvod manželů, neplatí tzv. zásada úspěchu ve věci. V řízení o rozvodu manželství tedy neplatí, že soud přizná právo na náhradu nákladů řízení tomu z manželů, který měl ve věci plný úspěch.

Pro řízení o rozvod manželství totiž platí zásada vyjádřená v ustanovení § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "ZŘS"), dle které zpravidla žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Citované ustanovení výslovně uvádí: "Bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu a v řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu."

Zákon tedy připouští pouze jednu výjimku, kdy může být jednomu z manželů přiznána náhrada nákladů řízení, a to v případě, že takový postup "odůvodňují okolnosti případu". Tato formulace je zvolena záměrně takto obecně, aby mohl soud posoudit každý případ individuálně a vyhodnotit, zda jste jsou specifické okolnosti odůvodňující právo manžela na náhradu nákladů řízení. Příkladem můžu uvést situaci, kdy jeden z manželů byl fyzicky či psychicky týrán druhým manželem a nemá dostatek finančních prostředků.

Snad nejčastějším sporem mezi manželi v řízení o úpravě péče o nezletilé dítě je právě otázka výše výživného. Bohužel manželé někdy pozapomenu, že nejdůležitější v tomto řízení jsou právě zájmy dítěte a manželské neshody by měly jít stranou. K obraně rodičů však musím přiznat, že jim k dohodě výrazně nenapomáhá ani samotné znění zákona. Předmětné ustanovení § 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ") totiž nestanovuje přesnou výši výživného, neboť to není ani možné s ohledem na různorodost majetkového zázemí jednotlivých rodičů.

Zákon tedy v této souvislosti pouze obecně normuje, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Z uvedeného znění tedy jen těžko stanovíme přesnou částku, kterou by byl jednotlivý rodič povinen na výživu nezletilého dítěte hradit. To si uvědomuje také samotné Ministerstvo spravedlnosti, které v roce 2022 zpracovalo aktualizovanou doporučující tabulku, dle které lze provést přesný výpočet výše výživného.

Závěrem je třeba zmínit, že byť se jedná pouze o tabulku doporučující, soudy z ní při své rozhodovací praxi zpravidla vychází a ukládají rodiči povinnost hradit výživné právě ve výši dle této tabulky.

Společné jmění manželů můžeme chápat jako určité majetkové společenství, které vzniká ve chvíli, kdy si snoubenci řeknou své "ANO", tedy uzavřením manželství. Nedohodnou-li se manželé jinak zpravidla uzavřením tzv. předmanželské smlouvy, pak se součástí společného jmění manželů stává vše, co nabyli oba manželé společně, jakož i to co nabyl v době trvání manželství pouze jeden z nich.

Výše uvedené neplatí bezvýjimečně, neboť ustanovení § 709 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ") zavádí řadu výjimek, dle kterých se i majetek nabytý v době trvání manželství stává výlučným vlastnictvím pouze jednoho z manželů. Mezi typické případy se řadí darování učiněné výlučně ve prospěch jednoho z manželů, dědictví či věci sloužící osobní potřebě pouze jednoho z manželů.

Již méně příjemná pak bývá informace, že součástí společného jmění manželů nejsou jen aktiva, nýbrž i pasiva, tedy dluhy. Obecně tedy platí, že věřitel jednoho z manželů se může uspokojit z veškerého majetku, který náleží do společného jmění manželů.

V praxi je tak poměrně časté, že mají manželé zájem sjednat si jiný režim odlišný od tzv. zákonného režimu, který se řídí pravidly uvedenými výše. Nejčastěji je důvodem pro tento postup právě ochrana jednoho z manželů, a to před případnými dluhy manžela druhého. Uvedené může být praktické zejména v případě, že jeden z manželů podniká, neboť v rámci své podnikatelské činnosti postupuje určitá rizika, za které by ve výsledku odpovídal i druhý z manželů. Kýžené ochrany lze tak docílit zřízením tzv. režimu oddělených jmění, který spočívá právě v tom, že každý z manželů funguje jako samostatná jednotka, tedy jako by k uzavření manželství mezi nimi ani nedošlo (z pohledu majetkového). V tomto režimu oddělených jmění totiž platí, že každý z manželů nabývá majetek výhradně do svého výlučného vlastnictví a rovněž je výlučně každý z manželů také zavázán z veškerých svých dluhů.

K zániku společného jmění manželů dochází nejčastěji současně s rozvodem manželství. V takovém případě je pak nezbytné provést jeho vypořádání, čímž se rozumí rozdělení jednotlivých věcí mezi manželi. K vypořádání společného jmění manželů může dojít třemi způsoby.

Na prvním místě by měla stát samozřejmě dohoda manželů o tom, které věci nabude do svého vlastnictví každý z nich. Tato dohoda musí obsahovat určité nezbytné náležitosti a měla by být postavena tak, aby provedené vypořádání bylo konečné a v budoucnu nenapadnutelné některým z manželů, zejména pokud by si způsob vypořádání následně rozmyslel. Preciznější podoba této dohody je pak vyžadována v případě, že jejím předmětem je nemovitá věc. Zde totiž platí, že k převodu vlastnického práva dle této dohody dojde opět až na základě vkladového řízení provedeného příslušným katastrálním úřadem.

Není-li dohoda mezi manželi možná, pak přistupuje na řadu druhý způsob vypořádání společného jmění manželů, kterým je vypořádání provedené ze strany soudu. Zákon totiž v této souvislosti výslovně uvádí, že nedojde-li k dohodě o vypořádání společného jmění manželů, pak je každý z nich oprávněn obrátit se na soud s návrhem, aby soud toto vypořádání provedl.

Třetí zákonný způsob vypořádání společného jmění manželů reaguje na možnou nečinnost manželů při tomto vypořádání a výslovně tak zakotvuje tzv. nevyvratitelnou domněnku, dle které platí: Nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že:

a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá;
b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné;
c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma; jejich podíly jsou stejné.

Z důvodu určité právní jistoty, rychlosti a hospodárnosti však jednoznačně doporučuji, aby manželé vždy vyvinuli maximální úsilí za účelem vypořádání společného jmění manželů jejich vzájemnou dohodou. Nebude-li to ve výjimečných případech možné, pak by manželé neměli s vypořádáním zbytečně otálet a navrhnout, aby bylo provedeno právě ze strany soudu.